THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ve druhé části článku o legendárním psychologickém thrilleru se zaměřím především na jednotlivé herce a uchopení jejich postav. Pak si něco málo povíme o hudbě, ikonickém plakátu a v závěru film podrobím tematické analýze.
Magie herectví
Jestli něco režisér během natáčení ustavičně řešil, byly to mříže. To, že v pozdějších částech filmu setrvával Hannibal v zamřížované kleci, vnímal Demme pozitivně, ale při prvních schůzkách Clarice a Hannibala chtěl mezi postavami vytvořit jisté pouto. Podzemní cela měla původně také mříže, které však z pohledu režiséra narušovaly intimitu scén. Chvilku visela ve vzduchu možnost natáčet tato setkání uvnitř výslechové místnosti, ale tento krok by výrazným způsobem podkopal až nadpozemskou auru nebezpečí, která z postavy Hannibala Lectera vyvěrala. Nápad se sklem nadhodila jedna ze scénografek, konkrétně Kristi Zea, a šlo o skvělý tah. Daný problém se elegantně vyřešil a ještě posílil zlověstnou podstatu Hannibalova charakteru. Tomuto účelu skvěle posloužila i ikonická maska, kterou nebezpečný Hannibal nosí během převozu do Memphisu. Za dnes už legendárním designem masky stojí Ed Cubberly. Výtvarník a sochař se zaměřením na brankářské masky pro hráče NHL.
Samotné natáčení rozhovorů provázelo až elektrizující napětí mezi oběma herci, kteří spolu mimo objektivy kamer příliš nekomunikovali. Důvody verbální letargie však nehledejme pod rouškou nějaké nevraživosti. Věc se má trochu jinak. Jodie Foster získala za výkon ve snímku Znásilnění (1988) cenu akademie. V těch dobách měl ještě Oscar svou váhu a Anthony Hopkins cítil ke svým úspěšným hereckým kolegům vždy respekt a hlubokou úctu. Tak mladá a už má Oscara. Hopkins byl v přítomnosti herečky jednoduše trochu ostýchavý. Z pohledu druhé strany šlo o něco docela jiného. Jodie Foster děsilo, jak hluboce Anthony Hopkins dokázal své roli propadnout. Byl neuvěřitelně přesvědčivý a časté pochvaly od režiséra jeho hereckou transformaci ještě prohlubovaly. Navíc se Hopkins choval i dost nevypočitatelně a nebál se do svého projevu zanést i občasný prvek improvizace.
Například když dojde k úplně prvnímu setkání mezi ústředními postavami, měl Hannibal dle zadání technického scénáře sedět v rohu své cely. Jakmile padla klapka a Hopkins uslyšel kroky blížící se herečky, postavil se doprostřed cely a nasadil jeden ze svých typických výrazů. Nejen že šlo pro Foster o nečekaný okamžik, ale Hopkins umocnil vyznění celé scény. Clarice Starling kráčí potemnělou chodbou připomínající středověkou kobku. Po levé straně jsou cely, ve kterých vyšinutí zločinci lezou po mřížích, vydávají animální zvuky a verbálně na hrdinku útočí. Divák na konci chodby tudíž podvědomě očekává slintajícího maniaka, obzvláště díky hrůzným informacím, které v předchozí expozici o Hannibalovi získal. Výsledkem je však ostrý kontrast. Za sklem stojí vyrovnaný muž vybraných mravů plný sebejistoty. Hotový předobraz zenového klidu hozený do moře šílenství. I přes oslnivý zevnějšek je Hopkinsův psychopat s vrozenou dávkou osobního kouzla a znalostmi etikety daleko děsivější než kterýkoliv jiný z jeho na první dojem hrůznějších sousedů.
Anthony Hopkins hledal těžiště své postavy i v říši zvířat, konkrétně v kočce. Klidný tvor, jehož útoky jsou velmi rychlé a nečekané. Kočka dokáže být magicky půvabná a okouzlující, ale pro svou kořist i zatraceně nebezpečná. Přesně takový je i Dr. Lecter. Ve své cele sice nemá příliš prostoru, ale jeho neustálá řeč těla i afektované mrkání je vypočítavé, znepokojivé a zároveň paralyzující. Dokonce i když obuškem k smrti ubíjí jednu ze stráží, je v jeho pohybech cosi půvabného. Jako elegantní pružný predátor provede i svůj grandiózní útěk a vzápětí splyne s okolím. Onu kočičí eleganci si Anthony Hopkins udržel i v jediné vzácné chvilce, kdy se jeho postava nalézala na svobodě. Ležérním krokem vykročí na ulici, elegantně pronikne do davu a nenápadně sleduje Dr. Chiltona, svého bývalého věznitele a zároveň příští kořist. Ačkoliv tedy Hopkins dostal jen minimum scén odehrávajících se za zdmi cely, dokázal svým mistrovstvím udržovat mrazivou atmosféru plnou napětí i v tak malém prostoru. O to větší šok pak působí jeho krvavý útěk na svobodu.
Hopkins ve své roli občas setrvával i po hotovém záběru, jen nebylo jasné, kdy k tomu zase dojde. Na place třeba zpoza kamery padl povel „Stop!“ a herec bleskurychle vystartoval po osvětlovačce. Popadl ji za ramena, nasadil maximálně děsivý výraz a začal s ní třást. Ne každý ze štábu tyto nenadálé výpady vítal s otevřenou náručí, ale Jonathan Demme byl nadšený a často herci opakoval: „Páni, ty jsi ale krásně divný.“ Jenže přesně tyhle nenadálé zvláštnůstky jako minimální mrkání, parodování jižanského přízvuku Clarice Starling i občasné setrvávání ve své úloze mimo objektivy kamer zvyšovaly jiskření mezi Hopkinsem a Foster. Ostatně, i přes nepřehlédnutelnost Hopkinse je to především Jodie Foster, která nám skrze postavu mladé agentky FBI slouží jako průvodce filmem. Její výkon dal světu jednu z nejsympatičtějších hrdinek napříč filmovými žánry.
Jodie Foster je jednou z nejinteligentnějších žen v Hollywoodu, což si Jonathan Demme uvědomil už během jejich prvního setkání. Ve světě filmu máte například herce, kteří jsou dokonale sexy, šarmantní, vtipní, ale nejsou - bez urážky - tak chytří jako postavy, které ztvárňují. Foster v Clarice Starling viděla zřetelně hloubku její inteligence, kterou dokázala uchopit a pracovat s ní. Navíc do postavy promítla potřebnou tvrdost kombinovanou se zranitelností. Tím, že si herečka sama prošla těžkým životním obdobím, dokázala sympatizovat s někým, kdo odhodlaně brání utlačovanou oběť. Foster s režisérem často mluvila o mýtech a pohádkách. Vnímala Clarice jako příslovečného prince, jenž vyrazil do temného hvozdu hledat draka a následně jej v lítém boji musel porazit, přičemž na strastiplné cestě neustále sbíral cenné zkušenosti. Tohle přirovnání je více než výstižné. Clarice Starling ztvárňuje vůdčí morálku, je to tvář normality ve světě plném stínů a brutality. Tohle byl pro Jodie Foster klíč k zhmotnění své jedinečné postavy.
Zlo skryté v pozadí
Za důvodem, proč jsem si pozoruhodný výkon Teda Levina nechal jako materiál do samostatné kapitoly, je jednak podstata jeho postavy, která je ze všech tří nejvíce autentická a zároveň v příběhu slouží i coby katalyzátor četných setkání Clarice Starling a Dr. Lectera. Jame Gumb alias Buffalo Bill je velmi blízko tomu, co bychom mohli bez váhání označit jako autentický předobraz typického sériového vraha. Harris v knize Mlčení jehňátek dopodrobna rozebírá pozadí příběhu této postavy. Věnuje se aspektům těžkého dětství a složitého dospívání, které jej formovalo. Scénárista Ted Tally musel tento fakt nějak vyřešit, neboť faktickým vypravěčem filmu je Clarice Starling. Scénárista byl nucen knihu zefektivnit pro velké plátno, což v praxi znamenalo, že se nemohl dostat pod kůži úplně každé jednotlivé postavy. Film by pak jednoduše nedržel pohromadě. A protože mu z praktických důvodu nebylo umožněno proniknout do hlavy Gumba a tudíž vysvětlit, proč je takový, jaký je, musel se spoléhat především na jeho hereckého představitele. V tomto ohledu byla volba Teda Levina trefou do černého. Herec ve spolupráci s režisérem vsadil především na vizuální stránku věci. Když divák nezná pozadí postavy, musíte mu dát vodítko v podobě hmatatelných podnětů. Co Gumb nosí za šperky? Jak se obléká? Co jeho make-up a druh hudby, kterou poslouchá?
Jemné rysy charakteru dotvářejí i detaily v doupěti vraha. Ševcovské náčiní, lišajové poletující vzduchem nebo svastika "zdobící" povlečení, čímž se filmaři pokusili poukázat na vztah, který by teoreticky mohl existovat mezi fascinací nacismem a americkým vlastenectvím jakožto impulsem budícím v nevyrovnaných lidech pohnutky k násilí. Když Gumb hovoří s Catherine uvězněnou na dně jámy, používá v přímé řeči zásadně střední rod. Tím svou oběť dehumanizuje, neboť pro sériového vraha je lidská bytost pouhým předmětem, s nímž může jakkoliv manipulovat. Během přípravy na tanec si Gumb nasazuje ženský skalp, líčí se, pohrává si s bradavkou, v níž má piercing, a hovoří sám ke svému odrazu v zrcadle: „Chci tě tvrdě ošukat.“ Narcismus a posedlost sebou samým je jedním z hlavních osobnostních rysů sériových vrahů. Zvrhlý vrah v tomto konkrétním případě vidí v zrcadle dokonalou verzi toho, kým by se chtěl stát. Gumb během svého rituálu poslouchá zasněnou skladbu „Goodbye Horses“ od Q Lazzaruse a oddává se fantaziím. Moment, kdy si Levine schová přirození mezi stehna, aby se přiblížil ideálu vysněné ženy, byl nečekaný a dokazuje, jak pečlivě herec pročítal román. Stejná pasáž se vyskytuje i v knize, byť na úplně jiném místě a při jiné příležitosti. I s odstupem mnoha let jde o maximálně znepokojivou scénu.
Podobně jako Anthony Hopkins hledal i Ted Levine ideální podobu hlasového projevu. Nakonec stačilo, aby svůj už tak hluboký hlas zatlačil do ještě nižších poloh. Dunivé tóny jsou zlověstné stejně jako jeho smích před rozhodujícím momentem filmu. Clarice vstoupí do domu vraha a vlivem předchozí konverzace jej s mírným podezřením sleduje. Jakmile agentka rozpozná jednu z poletujících můr, které dle všech indicií vrah chová, vytasí na něj zbraň, ale reakce je zvláštní. Jame Gumb si nemůže pomoci a agentce se směje. Proč? Podobu nejkrásnější a nejsilnější ženy získá on, všechny ostatní jsou podřadné. Teď na něj pouhé „to“ míří zbraní, ale on je neporazitelný a žádné „to“ ho nemůže reálně ohrozit. Jde o další z řady detailů, které prohlubují charakteristiku postavy vraha, stejně jako jeho děsuplný suterén. Když jeden z konzultantů FBI navštívil poprvé do nejmenších detailu připravenou kulisu a nahlédl přes okraj jámy, kde na dně postávala nalíčená herečka Brooke Smith, zmohl se jen na udivené hlesnutí: „Jako bych se znovu nacházel na místě činu.“ Co může být pro filmaře větší zadostiučinění, než pochvala od profesionála?
Poklidné ladění
Jednou z posledních natáčených scén byla příznačně ta poslední, která film uzavírá. Hannibal Lecter se v přestrojení pohybuje na Bahamách a před sebou stopuje svou budoucí večeři. Následovné skládání filmu a vystřižení přebytečného materiálu nebylo nijak frustrující. Jonathan Demme nalezl ideální pracovní symbiózu s kamerou, za níž stál zkušený americký kameraman asijského původu Tak Fujimoto. Přebytečného materiálu nebylo mnoho a postprodukční práce tím pádem uháněla v ustáleném tempu bez zbytečných zádrhelů (všechny vystřižené scény můžete hravě dohledat na internetu). S hrozícím vysokým rattingem si režisér hlavu příliš nedělal, neboť film byl od počátku cílen na dospělé publikum. S tímto faktem k projektu ostatně přistupovalo jak distribuční studio Orion Pictures (vlastněné společností MGM), tak produkční tým společnosti Strong Heart Productions. Jakmile byl finální sestřih hotový, dostal svou příležitost hudební skladatel Howard Shore.
Jonathan Demme si ho osobně vybral na základě jeho perfektních výsledků pod filmy režiséra Davida Cronenberga. Kanadský skladatel veškeré partitury nahrál ve druhé polovině roku 1990. Nahrávání bylo uskutečněno v Německu s pomocí Mnichovského symfonického orchestru. Shore psal veškerou hudbu s velkým rozmyslem a snažil se vnímat precizně budovaný příběh i jednotlivé aspekty filmu. Herce, kostýmy, nasvícení scén, dekorace atd. Výsledkem jeho úsilí měla být hudba přesně zapadající do celkové struktury filmu. Divák ji měl během sledování vnímat jako přirozenou, funkční a tak trochu tichou součást filmu. Tedy přesný opak toho, co skladatel předvedl například ve snímku Moucha (1986), kde na sebe monstrózně pojaté hudební aranže záměrně strhávaly pozornost svou přepálenou nabubřelostí. I když nebyla hudba oceněna Oscarem, já osobně považuji vklad Howarda Shora za jeden z nejvýraznějších prvků filmu Mlčení jehňátek. Brilantním způsobem dotváří atmosféru a když je to třeba, umí zahrát na dramatickou notu jako v případě legendárního útěku Hannibala.
Síla kontrastů
Ještě než vám nabídnu rozbor filmu, rád bych se na chvilku pozastavil u zajímavého filmového plakátu. Detailní obraz tváře zabírá celý plakát. Stylizovaný černobílý portrét Clarice Starling vyjadřuje nevinnost její duše, ale také zranitelnost. Oči jsou pronikavě rudé, což si můžeme vysvětlit dvěma způsoby. Buď odrážejí zlo, které Clarice na cestě za spravedlností potká, nebo jde o přímý odkaz směrem ke knižnímu románu, kde jsou oči Dr. Lectera popisovány jako hnědé s červenými odlesky. Dalším významným grafickým aspektem je můra překrývající ústa Clarice. Zde bych si dovolil popustit uzdu fantazii jednotlivým interpretacím, neboť ani já si nejsem jist významem této symboliky. Možná jde o náznak protestu, který říká, že ženy jsou v mužském světě často umlčovány. Buffalo Bill vraždí zásadně ženy, a tudíž lze symbol vnímat i jako varování. Pátrání po vrahovi může Clarice klidně přivodit smrt - umlčení. Při bližším zkoumání zjistíme, že lebka na zádech lišaje představuje ve skutečnosti vyobrazení umělecky rozmístěných ženských těl. Jde o zmenšeninu fotografie ,,In Voluptas Mors“ (1951) od všestranného umělce Salvadora Dalího a fotografa Philippa Halsmana. V kontextu s filmem jde o mimořádně vhodně zvolenou analogii. Ještě bych dodal, že černé pozadí plakátu odkazuje k temnotě, která hlavní hrdinku obklopuje.
Od kokonu po motýla
Mladá a dychtivá studentka akademie FBI doufá, že by jednou mohla pracovat na oddělení behaviorálních věd. Jak se zdá, je Clarice Starling (Jodie Foster) patrně na správné cestě, neboť šéf oddělení Jack Crawford (Scott Glenn) si ji osobně vybere a pověří speciálním úkolem. Má navštívit uvězněného sériového vraha a bývalého psychiatra Dr. Hannibala Lectera (Anthony Hopkins) a trochu ho vyzpovídat. Jde však o pouhou léčku, přičemž Clarice v ní hraje úlohu návnady. Crawford ve skutečnosti doufá, že by Lecter mohl znát identitu aktivního sériového vraha, který zrovna řádí v ulicích. Buffalo Bill (Ted Levine), jak tisk vraha pojmenoval, vyhledává mladé ženy s mírnou nadváhou a po zabití z nich odřezává velké části kůže. Vzhledem k tomu, že Crawford částečně přispěl k uvěznění Lectera, oprávněně pochybuje, že by mu byl prohnaný psychiatr v pátrání jakkoliv nápomocen. Sázka na mladou agentku se začíná vyplácet. Lecter, jehož Starling z nějakého důvodu fascinuje, přislíbí vypracovat psychologický profil Buffalo Billa. Má to ovšem háček. Clarice Starling musí s Lecterem sehrát psychologickou hru. Po každé cenné indicii, kterou hodí psychiatr o Billovi do placu, chce slyšet něco ze soukromého života mladé agentky. Clarice pečlivě zvažuje, jak moc se Lecterovi po citové stránce otevře, jenže neznámý vrah mezitím unesl další ženu, kterou drží pod zámkem. Času není nazbyt. Clarice musí nedobrovolně otevřít dveře do své bolestivé minulosti.
Na filmu Mlčení jehňátek je zajímavé, že jej po žánrové stránce nejde prakticky nikam zařadit. Tedy určitě ne do jedné škatulky. Máme zde rovinu chytrého kriminálního vyprávění, které se drží zavedeného mustru, kdy policie pátrá po vrahovi a nakonec slaví úspěch. Film má i podobu drsného thrilleru, v němž mladá nevinná žena stojí proti zvrácenému zlu. Dále je film díky hlubokým analytickým schopnostem Dr. Lectera možné vnímat i jako psychologický příběh zkoumající nejen vnitřní zákoutí sériového vraha pobíhajícího na svobodě, ale také potlačované vzpomínky hlavní hrdinky. Clarice je sužována dávným traumatem. V útlém dětství přišla o matku a později dokonce i o otce, který byl ve městě šerifem a pro Clarice představoval vzor. Osiřelé dívky se ujal strýc, který ji vzal na svou farmu, kde došlo k zárodku intenzivní noční můry, jež Clarice neustále pronásleduje. Ze sna ji pravidelně budí děsivý řev jarních jehňat. Ta strýc na farmě porážel a malá Clarice nedokázala i přes svou snahu zachránit ani jedno. Divák vnímá Clarice jako člověka prožívajícího postupný osobnostní i kariérní růst. Člověka, který bojuje s vnitřními démony a zároveň pátrá po skutečném monstru, čímž se dostáváme k zásadnímu tématu, s nímž film po celou dobu pracuje.
Tím tématem a též výrazným symbolem je proměna, která se týká ústředního tria postav. Nevinná Clarice je vlivem okolností nekompromisně konfrontována s cizím světem přesyceným násilím, znepokojivými stopami a zvrácenými skutky. Světem krajně nepřátelským a plným nástrah, s nimiž si musí v drtivé většině poradit sama. Kromě vražedné nemesis čelí agentka i ambiciózním mužským egům, která se ji snaží ovlivnit, využít, intelektuálně převýšit nebo si s ní, podobně jako kočka s myší, pohrávají. Zocelena trnitou cestou se Clarice nakonec odstřihne od svých tří "otců" a podstoupí finální zkoušku z dospělosti. Pokrevní otec ji vychoval, Crawford zasvětil do nebezpečného světa a Lecter předal klíč k dopadení vraha. V poslední minutách filmu přebírá Clarice odznak agenta FBI a její proměna je tak zdárně dokonána. Podobně jako ikoničtí lišajové se o svou formu metamorfózy pokoušejí i Dr. Lecter a Buffalo Bill. Vychytralý psychiatr dokáže svazující izolaci chladných mříží zbourat a podniká úspěšný útěk. Jeho proměnu tedy symbolizuje získání svobody. Jen Bill nemá dostatek síly, aby se ze své kukly vyloupl a dotáhl tak vynaloženou snahu do konce. Ona přítomná metamorfóza vlastně zrcadlí i podobu celého filmu, který před našima očima přechází od dramatických poloh přes napínavou kriminálku až po horor plný děsivých výjevů.
Ačkoliv se postava Dr. Hannibala Lectera stala divácky nesmírně oblíbeným typem antihrdiny, jehož předobraz byl zevrubně rozvíjen v dalších filmových inkarnacích a knižních románech, zůstává středobodem snímku Mlčení jehňátek agentka Clarice Starling. Scénárista Ted Tally charakter agentky izoloval, díky čemuž sledujeme celý film výhradně z její perspektivy. Právě tento aspekt je zároveň i největším rozdílem oproti knižní předloze, kde Clarice nemá až takový prostor. Klasický mýtický archetyp hrdiny, který se vydává na výpravu čelit netvorovi, aby zachránil dívku a vrátil se silnější a moudřejší, je ve filmu zručně naroubován na americkou problematiku sériových vrahů. Statisticky pochází drtivá většina tohoto typu zločinců právě ze Spojených států. V době natáčení byl již termín „sériový vrah“ nesčetněkrát zrecyklován v celé řadě filmů, z nichž některé vznikly v době, kdy tento termín ještě ani neexistoval. Namátkou: Psycho (1960), Drsný Harry (1971) nebo krvavé hororové franšízy typu Halloween (1978) a Pátek třináctého (1980). Avšak Mlčení jehňátek nabídlo jako první zcela nepřikrášlený pohled na danou problematiku umocněnou psychologickou hloubkou scénáře.
Každý scénárista byť i průměrných schopností, může napsat příběh o sériovém vrahovi a policistovi, který jej dopadne. Ted Tally však skrze režijní schopnosti Jonathana Demma zásadně přehodnocuje zmiňované konvence detektivního vyprávění celou řadou inovativních změn. Film cíleně znásobuje jemné feministické kontury obsažené v knižním románu a s pomocí hereckých schopností Jodie Foster přivádí na svět zcela nový druh ženské hrdinky, která svým jednáním zaráží klíny do klasické struktury vyprávění. Scénář se chytře zaměřuje na vnitřní konflikty Clarice Starling a její počínání v prostředí plném testosteronu. Příběh Clarice je vyprávěn s pohlcující subjektivitou. Hrdinka vzdoruje četným narážkám na své ženství, dokáže však emoce udržet na uzdě, i když stojí tváří v tvář svým dávným traumatům. Rovněž skvěle zužitkovává pokroky schopných mužů ve svém okolí, aniž by obětovala pracně získaný profesní vzestup. Ačkoliv jí jsou během vyšetřování předhazovány návrhy začínající koketní nabídkou na rande a eskalující semenem vrženým do tváře, dokáže si agentka udržet odhodlání. Clarice nedefinuje její sexualita ani touha po někom jiném, ale schopnost empatie s uvězněnou obětí Buffalo Billa a snaha proměnit se v plnohodnotnou agentku FBI.
Není to tak, že by Clarice představovala pouze ženu obsazenou do typické mužské role. Ženskost je důležitá pro identitu postavy, neboť neukazuje pouze její vnitřní sílu, ale také zranitelnost a především vlastní jedinečnou perspektivu. To vše jsou výhody, kterých umí využít. Vymyká se i svým vzhledem. Žádný středostavovský obvykle dobře urostlý muž dle zastaralých představ J. Edgara Hoovera, ale obyčejná žena menšího vzrůstu pocházející z dělnického prostředí. Clarice je po emoční stránce nesmírně zaujatá svou prací, ale zároveň dokáže být kritická k minulosti úřadu. Crawford si během jejich první společné scény neodpustí poznamenat: „Pamatuju si vás ze svého univerzitního semináře. Vzpomínám, že jste mě pěkně mořila kvůli činnosti výboru občanských práv za Hoovera.“ Tento nepatrný odkaz na program kontrarozvědky FBI nám naznačuje, že se Clarice zajímá o sociální spravedlnost.
Pokud je to třeba, umí Clarice svou ženskost využít, jako v případě lichotky směrované na adresu domýšlivého Dr. Fredericka Chiltona (Anthony Heald). Agentka potřebuje být s Dr. Lecterem o samotě, avšak ředitel Baltimorské státní nemocnice pro duševní choré se jí na cestě do kobky neustále drží v patách. Jakmile Clarice vyřkne své přání, je Chilton podrážděn a ptá se, proč musel jít až dolů. Na to konto Clarice pohotově odpoví a celou situaci obrátí ve svou výhodu: „Přišla bych o potěšení z vaší společnosti.“ Stejně tak umí agentka použít i sílu, třeba když v Západní Virginii uhlazeným povelem elegantně vyčistí pitevnu od hromady místních policistů. Samozřejmě dokáže i chybovat a ve skutečnosti není pokaždé úspěšná. Dobře je to vidět během první schůzky s Dr. Lecterem. Uvězněný psychiatr rozebere vzhled agentky, útočí na její nuzný původ a sarkasticky paroduje i její přízvuk. Dotčená Clarice se pokusí konverzaci neuváženě zvrátit a verbálně opětuje útok: „Vidíte toho hodně doktore, ale jste natolik silný, abyste zaměřil tak přesné vnímání sám na sebe?“ Lecter po této narážce provede agresivní protiútok formou dnes již zlidovělé repliky: „Někdo ze sčítání lidu se mě jednou pokusil testovat. Snědl jsem jeho játra s fazolemi a zapil dobrým Chianti.“ V každém případě je i přes občasné klopýtnutí Clarice skvěle napsanou a odehranou postavou plnou jemných detailů. Příklad takového detailu? Všimněte si, že kdykoliv Clarice zalže, tak mrká, viz zmiňovaná lichotka pro Dr. Chiltona. Na každý pád ovšem platí, že výše popsaná charakteristika umožňuje postavě Clarice dotáhnout komplikovaný případ do vítězného konce.
Je skvělé, že film si nenáročné publikum může užívat pouze jako napínavou zábavu a intelektuálové v něm mohou spatřovat řadu kulturně historických kódů. Klec, v níž je Hannibal Lecter v pozdější fázi držen, až nápadně připomíná portréty papeže od malíře Francise Bacona. Buffalo Bill drží své oběti v díře a hmyz, který chová, je odkázán žít ve tmě spletitého labyrintu. Zvrácený sériový vrah v jistém smyslu evokuje boha podsvětí Háda, jenž kolem sebe shromažďoval duše mrtvých. Hádes byl popisován jako nesmírně přísný nekompromisní bůh, který za žádných okolností nechtěl, aby jeho podsvětí kdokoliv opustil. Duše mrtvých tedy držel s podobnou zarputilostí jako Bill své oběti. Analogii zakončeme ještě jedním zajímavým rysem. Hádes byl mimo jiné nazýván bohem bohatství, protože měl přístup k drahým kovům Země. Pro cenné kovy má slabost i Bill, který jimi zdobí různé části svého těla. Podsvětí, jemuž Hádes pevnou rukou vládl, a do kterého dle legendy nemohlo proniknout sluneční světlo, pomyslně naruší až Clarice, když svou zbraní zničí zatemněné okno a umožní slunečním paprskům opanovat prostor. I když jsou podle mého uvážení podobné interpretace velmi zajímavé, k pochopení filmu nejsou vůbec zapotřebí. Daleko důležitější je mistrná režie Jonathana Demma, který pravděpodobně po celé roky sbíral zkušenosti jen proto, aby je pak mohl naráz použít ve svém vrcholném díle.
Výborná je třeba práce se střihem a kamerou během rozhovorů mezi Clarice Starling a Dr. Lecterem. Jejich obličeje jsou ukazovány v delších záběrech, protizáběrech a velkých detailech. Crawford upozorňoval Clarice, aby nedovolila Lecterovi vstoupit do své hlavy. Demme se však režijní technikou, kterou zpopularizoval Sergio Leone ve svých špinavých westernech, snaží dostat do hlavy nejen agentce, ale také divákovi. Během posledního „quid pro quo“ rozhovoru prozradí Clarice důvod svých nočních můr. Kamera ji během intenzivní zpovědi zabírá zblízka, ale ještě větší detail dostanou pronikavé oči mistrného analytika, který prostřednictvím kamery pronikl i do naší mysli a zůstane tam ještě dlouho po skončení filmu. Absolutní lahůdkou je i práce s paralelním střihem, během něhož sledujeme dvě shodně plynoucí linie na dvou různých místech. Nejprve vidíme policii, jak obkličuje domnělý dům Buffalo Billa, a pak Clarice, která si jde ověřit informace k jisté paní Lippmanové. Policista v utajení zvoní na zvonek a vrah vylézá z doupěte, aby otevřel dveře. Náhle zjistíme, že nás Demme dokonale převezl. Dveře se otevřou a před nimi stojí Clarice tváří v tvář sériovému vrahovi. Policie je na špatném místě a agentku čeká rozhodující souboj. Opravdu dokonalý film s perfektně dávkovaným tempem vyprávění, v němž se promyšlený scénář snoubí s vysokou technickou vynalézavostí!
Úspěch s hořkou pachutí
Bez vzletných fanfár a okázalé propagace vstoupil snímek Mlčení jehňátek do New Yorku, kde si 30. ledna roku 1991 odbyl svou premiéru. Velkou službu filmu prokázal výborně zhotovený trailer, který rotoval v kinech ještě dlouhé měsíce před samotnou premiérou. Ukázka plná rychlých střihů ukazovala Mlčení jehňátek spíše v hororové rovině, což ale vůbec nebylo na škodu. Diváci možná očekávali dobře natočenou čistě hororovou jízdu, ale výsledek dalece předčil veškerá očekávání. Film začal velmi brzy po svém uvedení plnit kasy provozovatelům kin, ovšem nikoliv díky propracované reklamní kampani. Za film hovořily jeho nesporné umělecké kvality. 14. února téhož roku se Mlčení jehňátek dostalo do zbytku Spojených států a povídačky o nečekaném kasovním trháku začaly nabývat reálných obrysů. V červnu došlo na očekávanou premiéru v Londýně, který filmu posloužil jako odrazový můstek pro pohlcení celé Evropy. Nekonvenční thriller si údajně velmi dobře vedl i v našich končinách.
Podporován jednou pochvalnou recenzí za druhou rostl věhlas filmu. Kritika v souvislosti s uhrančivým výkonem Anthonyho Hopkinse dopodrobna rozebírala každé mrknutí, každé nepatrné gesto a pronesenou větu. Zvyšoval se zájem o odbornou literaturu zaměřenou na kriminalistiku a sériové vrahy. Počet přihlášek do služeb FBI podaných ženami se výrazně znásobil díky Jodie Foster. Přesně v to také Federální úřad pro vyšetřování doufal. Vrcholem této krasojízdy byl celosvětový zisk dvou set sedmdesáti tří milionů dolarů a nominace na sedm Oscarů. Bohužel, popularita s sebou nutně nese i zvýšený zájem nejrůznějších očí hledajících jakoukoliv záminku, aby se na úspěchu druhých mohly zviditelnit. Dne 30. března 1992, během slavnostního předávání cen akademie, uspořádala organizace Queer Nation bojující za práva gayů a lesbiček masivní protestní akci. Došlo k ní před Pavilonem Dorothy Chandler, tedy přímo před budovou, v jejichž prostorách se slavnostní večer konal.
Důvodem protestu, během jehož průběhu těžkooděnci zatkli několik obzvláště agresivních jedinců, bylo špatné světlo, které film údajně vrhá na gaye a transsexuály. Proč musí být jediná potenciálně homosexuální postava ve filmu vykreslena jako nechutný sériový vrah? Vůči podobným vyjádřením se ostře ohradil Ted Levin, který Buffalo Billa ztvárnil. Dle slov herce jsou podobné výkřiky důkazem o povrchním čtení jeho ikonické postavy: „Nikdy jsem ho nehrál jako gaye. Kdyby ten chlap byl gay, zabíjel by a mrzačil chlapce, nikoliv ženy. Snažil jsem se tu postavu hrát jako někoho, kdo naopak pohrdá homosexuály a transgender lidmi, aby v zoufalé snaze zamaskoval vlastní duševní nejistotu.“ Ostatně i Dr. Lecter ve filmu poznamená: „Bill není skutečný transsexuál. Ale myslí si, že je.“ Jde o velmi výstižnou poznámku. Jame Gumb je s největší pravděpodobností heterosexuální muž, který z hloubi duše nenávidí svou vlastní identitu a snaží se jí zakrýt, změnit. Zabíjí ženy, aby je mohl stáhnout z kůže a vytvořit si pro sebe „ženský oblek“, čímž by dokončil svou transformaci. Ženskost patrně vidí jako žádanější či dost možná nadřazený stav, byť samotnými ženami jakožto lidskými bytostmi paradoxně pohrdá. Ostatně jako každý jiný sériový vrah. Podstatné je, že klasifikace Gumba coby vražedného homosexuála či transsexuála je silně zavádějící.
Nepravděpodobný vítěz
Nejlepší ženský herecký výkon, nejlepší mužský herecký výkon, nejlepší adaptovaný scénář, nejlepší režie a nejlepší film. Všech pět královských nominací dokázal snímek Mlčení jehňátek proměnit. Vzácný okamžik, který před Jonathanem Demmem předvedli jen Miloš Forman s filmem Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) a Frank Capra s komedií Stalo se jedné noci (1934). Mlčení jehňátek bylo zároveň prvním hororem, který získal Oscara za nejlepší film. Nejzajímavější na celém úspěchu je ovšem onen příslovečný moment překvapení, s nímž film sebral ostatním konkurentům vítr z plachet. Šlo o nečekaný, avšak zcela zasloužený triumf režijní preciznosti, chytrého příběhu a elitního herectví. Své nejúspěšnější období završil režisér o rok později s dramatem Philadelphia (1993), které se mimo jiné o homosexualitu již skutečně zajímalo.
Mlčení jehňátek patří po právu mezi nejvlivnější filmy z konce 20. století. Dr. Hannibal Lecter je brán jako jedna z nejoblíbenějších záporných postav filmové historie a Clarice Starling naopak platí za ideální příklad ukázkové inteligentní hrdinky, která v těžkých situacích vyhrává především díky vlastním schopnostem. Film dal termínu „psychologický thriller“ zcela nový rozměr a spustil nekončící procesí dalších a dalších thrillerů, které se ve valné většině předháněly v prezentaci stále odpornějších činů a zvrhlých zabijáků. Mlčení jehňátek však nikdy nesázelo na prvoplánovitost. Jakmile se přeneseme za šokující zločiny páchané Buffalo Billem a Dr. Lecterem, uvidíme působivý obraz, po jehož zákoutích nás provede Clarice, kterou na cestě podporuje rafinovaná režie Jonathana Demma. Jen málokterý film se odvážil ponořit tak hluboko do ženské subjektivity a využil tento pohled k tomu, aby nám umožnil snáze pochopit, jak daná postava hledá sebe samu. Mistrovský, intimní a mnohdy drsný zážitek založený na silných postavách. Vrcholná prezentace geniality vyprodukované v továrně na sny.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.